Již vpředu bylo uvedeno, že Dlouhá Třebová byla zachvácena hrůzami válek Husitských a válkou třicetiletou. R. 1758 postupovala tudy vojska císařovny Marie Terezie pod vrchním velitelem Daunem od Hradce Králové k Olomouci proti Bedřichu II, králi pruskému, jenž oblehl Olomouc.
Více než po 100 letech, r. 1866, táhla rakouská vojska proti témuž nepříteli (králi pruskému) směrem opačným od Olomouce ke Hradci.
Říše německá v nynější své podobě skládá se z 25 německých zemí, které před rokem 1871 byly samostatnými státy. Každá země měla svou vládu a svého panovníka – na nikom nezávislého. Všecky ty země s Rakouskem tvořily dohromady německý spolek. Vláda Rakouska skoro 50 let před r. 1866 pomýšlela zříditi z těchto 25 států a Rakouska jednu velikou říši – německou, císařství Německé pod žezlem císaře rakouského. Pro tuto nešťastnou myšlenku počalo s poněmčováním Rakouska – měly býti obětovány všecky národy neněmecké. Myšlenky té nevzdali se rakouští Němci dosud, jen že chtějí Velkoněmecko pod žezlem Hohenzollernů,
R. 1864 válčilo Rakousko a Prusko společně proti Dánsku, jemuž odňaly země Šlesvicko – Holštýnsko. Nastala otázka, co se má s dobytou zemí státi. Prusko chtělo Šlesvicko – Holštýnsko přivlastniti sobě. Rakousko podporovalo snahu obyvatelstva Šlesvicko – Holštýnska, aby se Dánsku odňatá země stala samostatnou a jejím vévodou aby se stal Bedřich z Augustenbergu, jehož si stavové přáli.
Snahy obou vlád si příkře odporovaly. Prusko a Rakousko počaly zbrojiti, aby snahy své prosadily popřípadě mečem. Jednalo se v pravém slova smyslu o to: Kdo vyhraje, spojí německé země v celek, v Německo, a bude v něm pánem.
Spor o nepatrnou věc se stále přiostřoval, až rozhodnut byl dne 3. července 1866 bitvou u Hradce Králové. Benedek, vrchní velitel rak. armády, soustředil vojsko své v Olomouci a okolí. Dne 17. června dal vojsku rozkaz k pochodu do Čech. Směrem přes Českou Třebovou a Ústí k Vamberku a Týništi táhly 3. a 8. armádní sbory, hlavní stan armády a třetí divize rezervní jízdy.
Každý armádní sbor měl:
4 prapory myslivců po 1011 mužích = celkem 4044 mužů,
8 pluků pěchoty po 3 praporech o 1018 mužích = celkem 24 432 mužů.
(Čtvrtých praporů všech pluků bylo užito k obsazení pevností)
Všech pěších = 28 476 mužů
4 škadrony hulánů po 149 koních = 796 koní,
10 baterií (1 pluk) po 8 dělech = 80 děl,
2 setniny sboru ženijního po 170 mužích = 340 mužů,
2 setniny sboru zdravotního po 170 mužích = 340 mužů,
a příslušné vozatajstvo.
Takže oba armádní sbory, které Dlouhou Třebovou táhly měly:
pěšáků 56 952
koňáků 1 592
děl 160
zákopníků 340
mužstva zdravotního 340
a příslušné vozatajstvo.
Třetí divize rezervní jízdy měla 4 pluky kyrysníků = 2 533 koní a 2 pluky hulánů = 1 490 koní. Dále dvě baterie po 8 dělech, takže celkem Dlouhou Třebovou v roce 1866 táhlo:
pěších 57 632
jízdních 5 615
děl 176
a příslušné vozatajstvo.
Každý pěší i jízdní pluk a každý prapor myslivců měly svůj hudební sbor, táhlo tedy zde 30 vojenských kapel. Jízdní hudebníci měli vesměs bílé koně.
Pochod tohoto vojska trval obcí od 21. – 25. června. Nadšení prostých vojáků bylo úžasné. Šli vesele zpívajíce. Ustrašené lidi povzbuzovali slovy: „Prajze utlučeme čepicemi.“ Ale neutloukli. V rozhodné bitvě u Hradce Králové dne 3. 7. bylo rakouské vojsko poraženo. Na bojišti zůstalo našich ležeti mrtvých skoro 14 000. Vojsko naše konalo pravé divy, ale pruské jehlovky zle řádily v našich řadách.
Již na sv. Petra a Pavla dne 29. 6. vezli z předních srážek nákladním vlakem na otevřených vozech první raněné do vzdálenějších nemocnic. Srdcervoucí to byl pohled na naříkající a umírající bojovníky. Lid házel jim do vozu buchty, koláče i peníze.
Zároveň docházely z bojiště poplašné zprávy o porážce rakouské armády. Obyvatelé, majíce strach z drancování Prajzů (Prusů), zazdívali svůj lepší movitý majetek do sklepů nebo s ním prchali do lesů a zde se ukrývali. Marný byl jejich strach, neboť nepřátelské vojsko mělo nařízeno chovati se k obyvatelstvu pokojně. Chtělo jen jísti, pák píci pro koně a dříví k topení. To vše jim bylo ochotně poskytnuto, a proto nikomu ublíženo nebylo. Po válce dostal každý vše, ovšem nedostatečně – zaplaceno.
Poplašné zprávy o porážce byly potvrzeny v sobotu večer dne 5. července objevením se zde utíkajících kyrysníků v bílých pláštích. Vojsko rakouské prchalo obcí po tři dny dne 6., 7. a 8. července. Jemu v patách dne 8. července dopoledne následovali Prušáci.
Téhož dne odpoledne ve 4 hodiny dorazily 4 pluky pruské jízdy a dvě baterie děl do Rudoltic a udeřily zde na výšině před nádražím na rak. pluk husarů Czechových a půl baterie děl pod vedením generálmajora hr. Bellegarda. Ale byli, ač ve značné přesile odraženi. Při šťastném tomto boji rak. jízdy neměla tato ztrát vůbec. Prušáků zůstalo na bojišti 16 a 11 koní. Vojíni byli pohřbeni na hřbitově v Rudolticích.
Následkem této nešťastné bitvy rozpuštěn byl dosavadní německý spolek a Německo zřídilo se znovu bez účastenství Rakouska. Rakousko vzdalo se práva k vévodství Holštýnskému a Šlesvickému a odstoupilo království lombardsko- benátské království Italskému. Také se uvolilo zaplatiti Prusku 40 mil. prus. tolarů válečné náhrady.
A pro to tekla po nivách českých – česká krev!
Kdy odstraněna bude válka, to nedůstojné a nerozumné zřízení rozumných lidí, které se dalo omluviti jen mezi divochy.
