Jdi na obsah Jdi na menu

Stručná historie obce

Historie obce

ObrazekPočátky osídlení Dlouhé Třebové lze klást až k samému prahu českých dějin. Zatím nevíme přesně, kdy byla založena. Nejstarší písemná zmínka o zdejší oblasti je z roku 1292, kdy český král Václav II. založil Zbraslavský klášter u Prahy. Tomuto klášteru byly zakládací listinou ze dne 10.srpna 1292 darovány obce a pozemky v panství lanšpersko-lanškrounském Druhá zpráva je z roku 1304. V nadační listině ze dne 21.května 1304 je konkretizováno 44 obcí zmíněného panství a mezi nimi je také uvedena Dlouhá Třebová (Trebovia longa villa).


Po smrti Václava III. zakusili obyvatelé panství lanšperského a lanškrounského mnohou svízel. Hned v roce 1306 táhl sem z Olomouce Heiman z Dubé, zmocnil se násilně obou zboží a provozoval nad krajinou dva roky krutou vládu.

 


Roku 1358 byla Dlouhá Třebová, patřící dosud k majetku kláštera zbraslavského, připojena k biskupství v Litomyšli. Uvedený převod se uskutečnil za působení druhého litomyšlského biskupa Jana ze Středy. 4.února 1381 obnovil čtvrtý litomyšlský biskup Jan III. porušený list třetího litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka o dlouhotřebovské rychtě. Tato "velká rychta" byla v době husitské vypálena. Poněvadž se Dlouhá Třebová nalézá na cestě z Litomyšle k Lanšperku, pravděpodobno jest , že tudy Husité táhli a proto zde v lidu uchovaná pověst, že tudy táhl Žižka a že za sebou dřevěný most přes řeku Třebovku u statku číslo 47 pobořil, může býti pravdivou, až na to , že se to stalo - již po Žižkově smrti.

 

V místě, kterému se říká "Na zámku", stávala zemanská tvrz, která nebyla vždy bez významu. Je doloženo, že zde probíhaly soudy a několikráte zde pobývali i litomyšlští biskupové.

 

Pod litomyšlské biskupství spadala Dlouhá Třebová až do jeho zániku, to je do roku 1425. Roku 1543 koupil panství lanšperské i hrad Lanšperk Petr Bohdanecký z Hodkova. Dlouhotřebovskou tvrz vlastnil jeho syn Heřman. V roce1567, po úmrtí Heřmana Bohdaneckého, zdědil dlouhotřebovskou nemovitost Petr Bohdanecký, který tvrz i s dvorem prodal Kašparu Juklovi. Tímto aktem přešel majetek do selských rukou, ale ne na dlouho. Roku 1588 kupuje panství lanšperské představitel šlechty Adam starší Herzán (či Herzán) z Harasova a zavádí velmi tvrdý nevolnický režim. Po jeho smrti roku 1619 zdědili majetek jeho tři synové Zdeslav (či Zdislav), Jiří a Jan. Bratři si dědictví rozdělili a Dlouhá Třebová připadla Zdeslavovi, ale ten tu dlouho nehospodařil. 7.července 1622 vše prodal (i zámek v Lanškrouně a zpustlý hrad Lanšperk) knížeti Karlu Lichtensteinovi.

 

Až do zrušení roboty zákonem ze dne 7. září 1848 hospodařili na zdejším velkostatku sami majitelé knížata z Lichtensteinu prostřednictvím svých úředníku a zřízenců : pana vrchního (v Lanškrouně), šafáře (správce statku ), pokladníka (dozorce nad obilím) a drába (posla a dohlížitele na lid).

 

Občas dojížděl sem na přehlídku pan vrchní. Ve dvoře se chovalo 80 kusů hovězího dobytka a 500 plemenných či kojných ovcí, které se pásly nejčastěji na lukách v údolí ke Skuhrovu mezi Lhotkou a Dlouhou Třebovou . Odtud název „Kojovec“. – Na velkostatku bylo opravdu snadné a radostné hospodaření. Až do roku 1749 neplatili daní vůbec, od roku 1749 - 1775 jen polovici jako ostatní držitelé pozemků a k tomu jim všechny ruční i tažné práce po celý rok zdarma vykonati musel poddaný lid. Teprve císař Josef II. nařídil 20. dubna 1775, že musí býti rozdílu mezi pozemky panskými a selskými, co se týče výměry daní. Že si šlechtu notně pohněval, rozumí se samo sebou. Bezplatná práce poddaného lidu, jímž byl zavázán své vrchnosti, byla robota. Robota byla ruční, čili pěší a tažná. Ve století 15. a 16. robotovalo se u nás poměrně ještě malý počet dní do roka. Ale po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy v Čechách vše ovládla katolická šlechta a hierarchie, byla robota značně rozmnožena a lid zotročen.

 

Panský dvůr byl v roce 1804 rozšířen o ovčín. Po roce 1848 šlechta pozemky rozdělené na pruty a jochy pronajala drobným uživatelům a tento stav setrval až do první světové války.

 

Na základě zákona č.318 ze dne 27.5.1919 si dlouholetí nájemci požádali, aby jim pozemky byly převedeny do vlastnictví. Zbytek dvora s nádvořím zakoupila obec a kámen z objektu prodávala na stavby domů.

 

V roce 1848 byl v souvislosti se společenskými změnami a kultivací venkovského života zrušen úřad rychtáře. Rychtářem byl jmenován obyčejně nejzámožnější sedlák, jehož statek byl obyčejně osvobozen od všech poplatků vrchnosti i králi a částečně neb úplně i od roboty. Posledním rychtářem dlouhotřebovským byl pan Ignác Fajt (čp. 134) 1845 – 1848. Na místo úřadu rychtáře byla zřízena funkce obecního starosty. Prvním zvoleným starostou (rychtář byl dosazován vrchností, zatímco starosta volen přímo lidem) se stal pan František Kovář (čp. 47) 1849 – 1854.

 

ObrazekPan Ing. František Kovář ve své zprávě o historii samosprávy v naší obci uvádí výčet nejvýznamnějších počinů v naší obci na přelomu 19. a 20. století. „Patří sem : stavba okresní silnice z České Třebové do Ústí nad Orlicí (1867 – 1873), stavba nové školní budovy (1869 – 1870), založení Spolku pro výstavbu kostela (1879), založení Sboru dobrovolných hasičů (1885), první divadelní ochotnický spolek (1890), založení místního hřbitova (1893), založení lidové knihovny (1894), stavba kaple sv. Josefa na hřbitově(1898), vysvěcení kostela sv. Prokopa (1906), založení Kampeličky + následná výstavba první části budovy Kampeličky, dnes sídla Obecního úřadu (1906), výstavba silnice k Přívratu (kolem r. 1910).“

 

V červnu roku 1914 je v bosenském Sarajevu zastřelen rakouský arcivévoda František Ferdinand D‘ Este s chotí Žofií Chotkovou. Stařičký mocnář František Josef I. (1848 – 1916) vydává manifest „Mým národům“ a vypovídá válku odbojnému Srbsku, kam vedli stopy po zosnovatelích atentátu. Z původně plánované bleskové války se však stal první světový válečný konflikt. (1914 – 1918). Válka si vyžádala 40 mladých životů mužů, pocházejících z naší obce. Daleko za hranicemi položili své mladé životy a přinesli tak největší oběť za svobodu naší vlasti.

 

Prvním poválečným starostou obce byla pan Engelbert Kovář (čp.57) 1918 – 1919, kterého vystřídal František Kovář (čp. 76) 1919 – 1923. Za úřadování druhého jmenovaného byla v obci v roce 1922 zřízena železniční zastávka s čekárnou a prodejnou jízdenek. Vše bylo hrazeno z nákladů obce. Poté následuje éra Jana Kováře (čp.172), kterému se mezi dlouhotřebovskými nestory přezdívalo „otec vesnice“. Byl starostou obce úctyhodných 15 let a za jeho éry proběhla např. plošná elektrifikace obce. Stalo se tak v roce 1934.

 

V naší obci bylo hned několik živnostníků. Namátkou uveďme 2 kovárny, pekařství, holičství, Pickova továrna, zahradnictví, krejčovství, pohostinství atp.

 

Jsme–li v období první republiky, pak nesmíme zapomenout také na dva slavné momenty, které se zapsaly zlatým písmem do podvědomí pamětníků. Byly to průjezdy prezidentských kolon přes naší obec. Ačkoliv ani prezident Masaryk, ani později prezident Beneš neměli naší obec za cíl své cesty, pokaždé kolony projely tak pomalu, že - jak hovoří staré zápisy v kronikách, naskytla se davům zdejšího občanstva příležitost - zřetelně spatřit milou tvář pana prezidenta. Navíc 24. srpna 1937 projel prezident Dr. Beneš naší obcí hnedle dvakrát a při zpáteční cestě se na chvíli pozastavil a z vozu si prohlédl zdejší skvost - chrám Páně sv. Prokopa.

 

V roce 1938 byl novým starostou obce zvolen pan Ladislav Šimek (čp.44), kterému bylo v době zvolení 29 let a byl tak nejmladším starostou v okrese. Ostatně v období „první republiky byly takhle významné posty doménou mužů mnohem starších a tak se do jisté míry jednalo v tu dobu o raritu.

 

Jeho úřadování se však přesně krylo s nejpohnutějším obdobím našich novodobých dějin. V důsledku zrádné Mnichovské dohody byly zabrány hraniční oblasti – tzv. Sudety a i naše obec se brzy zaplnila uprchlíky z pohraničí. Aby toho nebylo málo, Hylváty, kde tehdy převládal německý živel - si sami „vyžádaly německou okupaci“ a tak vznikla kuriózní situace, kdy v prostoru „U kovárny“ byla zřízena celnice a po všechny časy česká půda byla náhle rozdělena „státní hranicí“ na české a říšské území.

 

Šest let trvalo našemu národu, než se zbavil těžké boty německého utlačovatele. Šest let trvalo, než přišel Máj 1945. I v naší obci zasedaly tzv. lidové soudy a konfiskovaly se majetky kolaborantů a zrádců z doby okupace. V naší obci byl v souvislosti s reformami ve veřejné správě zřízen namísto Obecního úřadu – Místní národní výbor v čele s předsedou. Prvním z předsedů MNV v naší obci byl pan Rudolf Kovář (čp. 76) 1945 - 1946. 

 

Druhé světové válce padly za oběť životy sedmnácti mužů z naší obce. Jejich jména jsou vytesána, společně se jmény mrtvých z první světové války – do žulové desky památníku „Obětem válek“, který byl v naší obci odhalen 28. října 1948, aby byl výstražným mementem pro případ, že by někdo v budoucnu chtěl zlehčovat, respektive popírat historii.

 

Dalším otřesným svědectvím o zrůdnosti fašistického teroru je společný hrob 26 bezejmenných obětí z transportu smrti, který naší obcí projel 27. ledna 1945. Lidé beze jména, jejichž jedinou „legitimací“ byla vězeňská čísla na mundůrech, měli být původně pohřbeni mimo vlastní prostor hřbitova. Zásluhou tehdejšího starosty Šimka a několika dobrovolníků, však nebyla poslední potupa na těchto nevinných obětech zločinného teroru uskutečněna a těla spočinula ve společném hrobě, který je národní kulturní památkou.

 

Po roce 1948 nastal obrat ve společnosti a to se projevilo i v naší obci. Konala se valná shromáždění občanů, schvalovaly se rezoluce, konaly se prvomájové oslavy, vytyčovaly se budovatelské plány a také se u nás po několika marných pokusech založilo JZD. Naše obec však i tehdy žila bohatým kulturním, sportovním a společenským životem.

 

Již před válkou zde byly organizace jako byl Sokol, Orel, Svaz dobrovolných hasičů, Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl, kapely J. Rybky a J. Pirkla, k nimž po válce a po únorových událostech roku 1948 přibyly, respektive je nahradily - tolik charakteristické organizace pro onu dobu jako např. : Svaz Československo- sovětského přátelství, KSČ, ČSM ze kterého se poté stal Socialistický svaz mládeže (SSM), Svaz žen, Osvětová beseda, Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm) atp.

 

V průběhu let však vznikaly i organizace a sdružení, které neměly už tak ideový podtext , jako výše uvedené a za všechny jmenujme : Československý červený kříž – Místní skupina v Dlouhé Třebové, Myslivecké sdružení Třebovská obora, Tělovýchovná jednota atp.

 

Co se týče sportovních aktivit –v naší obci se vždy dařilo především míčovým sportům, byl a stále je zde např. dobrý oddíl volejbalu, dále se zde v dávných dobách hrával fotbal a naopak docela nedávno i nohejbal.

 

ObrazekV letech 1964 – 1976 byl dlouholetým představitelem obce a MNV Antonín Sychra (čp. 129). Jeho působení ve funkci předsedy MNV je dodnes vnímáno jako doba rozvoje naší obce v mnoha ohledech. Byla zbudována přeložka silnice I/14, která podstatně změnila vizáž naší obce a poslední relikty původní zástavby tehdy nenávratně zmizely. Zároveň ovšem výrazně odlehčila centru naší obce, které bylo více a více zatěžováno vzrůstajícím dopravním provozem. Byl vybudován zdejší víceúčelový sál, který se postupem let stal skutečným kulturním, sportovním a společenským centrem naší obce a mnoho jiného. Samotný závěr úřadování Sychry v úřadě předsedy MNV pak byl ve znamení integrace naší obce se sousedním městem Ústí nad Orlicí.

 

V letech 1976 – 1990 byla Dlouhá Třebová součástí města Ústí nad Orlicí – jako jeho městská část číslo pět. Teprve v roce 1990 získává naše obec opět svoji samostatnost a přebírá konečně správu věcí veřejných do svých rukou. Prvním obecním starostou je zvolen kandidát OF (Občanského fóra) pan Zdeněk Filip (čp.297).

 

Následují děje a skutky, které už mohou být směle označeny jako novodobé dějiny naší obce a na jejich zhodnocení a rozbor je nutné, aby uběhl přece jenom určitý časový odstup.

 

ObrazekNa závěr je snad třeba uvést událost, která se nesmazatelně zapsala do paměti našich spoluobčanů a tou je nesporně povodeň, která postihla naši obec na začátku července roku 1997. Díky včasným akcím Povodňové komise, Obecního úřadu a koordinovaného postupu hasičů a ostatních dobrovolníků, záchranářů - byly škody eliminovány na nejnižší možnou úroveň. I přesto byly děsivé a co hůř, šrámy na duších postižených zůstaly a naplno se projevují každoročně v předjaří, kdy hladina řeky Třebovky kolísá a zlé předtuchy, myšlenky se vracejí.

 

S následky po ničivé povodni v naší obci se přijel osobně seznámit i prezident republiky Václav Havel s chotí Dagmar, které doprovázel i ministr obrany ČR JUDr. Miloslav Výborný. Stalo se tak 29. července 1997 za velké pozornosti médií a především našich spoluobčanů.

 

Ale jedno je jisté. Naše obec v ony dny obstála. Vlna solidarity projela doslova celou obcí od „Špice ke Kovárně“ a nám nezbývá - než si přát, aby taková sounáležitost, tolerance , ochota pomoci druhému - byla v naší obci všudypřítomná a nebyla „hitem“ jen v dobách živelných katastrof a lidských neštěstí. Vždyť i my můžeme mít k sobě blízko, stejně jako měly k sobě blízko generace dlouhotřebováků před námi, jež nyní spí svůj věčný sen na zdejším hřbitůvku. A víme-li, že v minulosti se vykonalo mnoho dobrého a je na co navazovat, respektive se událo něco zlého, z čeho se můžeme poučit - nedopusťme, aby na tyto skutky dopadl závoj zapomnění.

 

 

(Martin Lamplot - 2006)