První obyvatelé naší obce byli pohané. Věřili v rozličné dobré a zlé bohy a duchy, nebeské i povětrní, zemní a vodní, lesní a polní, klanějíc se jim pod širým nebem na horách, v lesích. Obrácení všech Slovanů v Čechách na víru křesťanskou stalo se během 10. století.
Vystavění křesťanského kostela v Ústí stalo se ve 13. století, neboť kronika kláštera Zbraslavského připomíná faráře z Oustí již při korunovaci krále Václava II. roku 1283. R. 1361 stal se v Ústí farářem Vavřinec z Rataj, kněz diecéze Pražské. Jmenoval ho rytíř Smil z Lanšperka.
Zatím přiblížily se války husitské (1420 – 1436) a obec naše bezpochyby hned při prvém příchodu Husitů k nové víře se přihlásila. To souditi lze z toho, že v chrámu ústeckém od těch dob pod obojí způsobou přisluhováno bylo, a to až do války 30-ti leté, neboť dle pamětní knihy děkanství ústeckého ustanoven ještě roku 1598 v Ústí husitský farář Josef Lichtenberger, rodič z Opavy. Téhož roku pojal za manželku Barboru, dceru souseda Jakuba Dvořáka.
R. 1619 zaručili synové Adama Herzana, držitelé panství lanškrounského a lanšperského, všem poddaným, že ke katol. náboženství nucení nebudou. Avšak válka 30-ti letá učinila v tom neočekávaný obrat.
R. 1635 poručil poddaným kníže Karel Eusebius Lichtenstein tištěnými plakáty, aby všichni ke zpovědi a přijímaní u svého katol. faráře a nikde jinde šli a to pod pokutou 10 kop míšenských. Těm pak, kteří by k víře katolické snad nebyli ještě přistoupili, trestáním na hrdle i statku vyhrožováno. (Viz. knížecí archiv v Lanškrouně).
Farář pod obojí způsobou vyhnán z Ústí r. 1621 a usazen zde farář katol. Jiří Bittenbergr, jenž r. 1630 zemřel. Podobně stalo se i farářům okolních far. Ale protože se katol. kněží nedostávalo, zůstaly fary v České Třebové, ve Vel. Řetové, v Libchavách, v Dolní Dobrouči, v Knapovci, v Čermné, Jablonné, Čenkovicích, Výprachticích, Bystrci a Orličkách neobsazeny a náležely jmenované fary s příslušnými k nim osadami k faře ústecké. Farář ústecký jezdíval od obce k obci a lidé, zvěděvše o jeho příchodu, za svými duchovními potřebami k němu se uchylovali. Tak to trvalo až do r. 1663, kdy filiální kostel v Jablonném za farní byl prohlášen.
R. 1667 dostala i Č. Třebová katol. faráře a tak ponenáhlu farářů přibývalo, až kolatura ústecká v nynějším svém objemu zůstala.
Obyvatelé zdejší obráceni záhy po r. 1620 na víru katolickou. Z dolního konce chodili přirozeně za svými nábožen. záležitostmi do Ústí a z hor. konce do Č. Třebové, až byly mezi nimi kvůli pořádku, neznámo kdy (ale brzy po roce 1667) určeny pevné hranice, jež činí napříč obcí vozová cesta mezi chalupou čís. 45 a 42 a dále pěšina mezi řekou a chalupou čís. 43 a její pokračování cesta mezi chalupou čís. 135 a 180, pak pěšina mezi číslem 2 a 77 a 1 přes louku číslo parcely 341, takže čísla: 45, 44, 43, 180, 77 a 1 patří k faře českotřebovské a čísla: 42, 41, 135 a 2 k faře ústecké.
Když dosazen byl ke kostelu českotřebovskému (r. 1667) katol. farář, staral se zajisté brzy o to, aby každá obec dostala také zevnějškem katol. ráz. A tu ovšem na prvním místě musil býti vyzdvižen kříž, což se zde stalo na konci 17. století nebo na počátku 18. století, tedy před 200 lety. To také potvrzují dvě asi 200 roků staré lípy u kříže, které ještě při postavení prvního kříže tu zasazeny byly.
První kříž byl dřevěný, obrácen ke škole a stál u samé cesty. Kolem kříže stály čtyři lípy, z nichž dvě při stavbě silnice r. 1871 poraženy býti museli. Dřevěný kříž s vyřezaným tělem Páně, které v čísle 134 dosud uschováno jest, nahrazen byl v roce 1812 za rychtáře Josefa Rybky nákladem obce křížem kamenným, jenž v roce 1879 přestavěn byl na nynější své místo a obrácen k silnici. Kolem kříže zřízeno téhož roku nákladem obce železné zábradlí.
Při přestavování stala se malá nehoda. Když sochař Josef Jansa z České Třebové chtěl nejhořejší část kříže se sochou do výše kolem vyzvednouti a od ostatní části odtrhnouti, nepodařilo se to, ale byl kříž i tělo Kristovo v půli přetržen. Proto musel Jansa zhotoviti sochu novou – nynější. Kříž posvěcen v neděli odpoledne dne 2. srpna r. 1879 Janem Tupcem, vikářem v České Třebové. Přestavba stála 149 K.
Když postaven byl kříž, pomýšlelo se na stavbu nějaké kapličky nebo aspoň zvonice, z níž by zvon vybízel zbožné duše k modlitbě. K tomu došlo r. 1753 za rychtáře Karla Pirkla a staršího Jana Vondry, jichž jména zvon nese. Zvon byl po úhradě obce ulit ke cti sv. Prokopa, velikého ctitele jazyka slovanského (českého), jenž jako opat kláštera Sázavského zavedl při službách božích jazyk slovanský. Zvon nese na svém obvodu nápis: „Svatému Prokopu obětují Dlouhotřebovski obyvatelé. R. 1753 Karel Pirkl, rychtář. Jan Vondra, starší.“
Tím zároveň vyvolen tento světec patronem zdejší obce. Brzy asi po vystavění zvonice, vystavěli obyvatelé na dolejším konci u čís. 42 svému patronu sv. Prokopu kamennou sochu, kterou v roce 1834 nahradili novou. Kameny z podstavce první sochy leží dosud u sv. Prokopa u plotu vedle cesty. Druhá socha sv. Prokopa měla nepodobnou hlavu a asi 60 cm vys. čerta, jehož světec řetězem držel. Snad si sochař vzal vzor z reliéfu tohoto svatého na zdejším zvonu. Hlava nelíbila se samotným zdejším obyvatelům a proto po několika letech nahrazena novou. Starou hlavu sv. Prokopa vzal k sobě rychtář Jan Rybka čís. 3, kdež se až dosud nalézá.
Čert nelíbil se zase ústeckému děkanovi Cibulkovi, a proto nechtěl ani sochu posvětiti. A tak se stalo, že v roce 1864 byla socha odstraněna a na dosavadní podstavec postavena nákladem dobrodinců z dolního konce (z nichž nejvíce dal Jeroným Hác, čís. 20 – totiž 20 zl.) socha nová, která tam dosud stojí. Na zadní straně podstavce stojící rok zřízení druhé sochy: 1834 – byl předělán na rok 1864, což dosud dobře znatelno jest.
Téhož roku prohlásil obecní výbor zvláštní listinou ze dne 1. 6. 1864, že bude obec tuto sochu po věčné časy svým nákladem vydržovati, načež byla socha vysvěcena děkanem Janem Cibulkou z Ústí.
Kolem roku 1820 došlo zde na vyzdvižení dřevěného kříže u čísla 201. Rok ten určil jsem dle stáří 2 lip u něho stojících, které tam jistě postaveny byly příštího jara po postavení kříže. Tento první kříž asi za 45 roků uhnil a musil býti dán nový. To učinil v roce 1865 svým nákladem pan Antonín Mikeš, rolník č. 98. Druhý kříž vydržel až do roku 1898. Toho roku postavil nový třetí kříž až na obraz Spasitele svým nákladem p. Frant. Sršeň, rolník čís. 104. Posvěcen byl panem Frant. Krihlem, vikářem z Dolní Dobrouče.
R. 1826 dal postaviti Jan Sršeň, farář v Hnátnici, jenž se v Dlouhé Třebové v čís. 78 narodil, sochu sv. Jana Nepomuckého u chalupy čís. 78. Protože farář téhož roku zemřel, zůstala socha nenatřena a neposvěcena. To se stalo teprve roku 1835 nákladem dobrodinců a obce. Rychtář Jan Pirkl a konšelé obce listinou ze dne 21. 9. 1835 zavázali se jménem obce, že bude obec tuto sochu po věčné časy v dobrém stavu vydržovati. V roce 1883 za starosty Frant. Sršně bylo zřízeno kolem sochy železné zábradlí.
