V dějepise dočítáme se, že sousedé Němci častěji naši zemi napadali, chtíce ji buď popleniti, buď se v ní usaditi. Starost o ochranu před nepřátelskými vpády velela našim předkům stavěti opevněná místa. Nebylo-li možno nepříteli zabrániti poplenění otevřených osad a rolí (role = pole, pozn.aut.), bylo nutno starati se aspoň o to, aby životy lidské a dobytek byly zachráněny. Proto stavěny župní hrady, v jejichž rozsáhlých valech ukrývali lidé před nepřítelem vše, co se zbraní v ruce do pole nevytáhlo. Takové obecně potřebné stavby musely býti vykonávány všemi příslušníky župy. Zde vzaly počátek svůj roboty zemské. Roboty zemské byly u nás v Čechách až do konce 12. století jedinou robotou, jedinou nucenou prací. Postupem času robota zemská v zásadě spravedlivá, všelijak se zvrhla, poněvadž župani a později velmožové a kláštery všelijak z robot těžili, dávajíce je vykonávati na svůj vlastní prospěch. A tak z roboty zemské počala se vyvíjeti bezprávně a násilně robota panská – zejména za panování posledních Přemyslovců. Jinde zavedeny panské roboty smlouvou při zakládání nových osad.
Zemané, rytíři a velmožové ( šlechta vůbec) jsouce majiteli rozsáhlých pozemků, nemohli je ovšem obdělávati se svou čeledí. I musili se starati o to, by půdu svou zalidniti novými osadníky. Ku zakládání osad voláno jednak domácí obyvatelstvo z krajů lidnatějších, jednak přiváděni osadníci z jiných zemí slovanských či z Němec. Dělo se to tím způsobem, že pán půdy vykázal podnikateli jisté pozemky, aby na nich založil vesnici. Ten postaral se o osadníky, mezi něž půdu v lány rozdělil. Kdo se na láně usadil, dal majiteli závdavek či zákupné a z ostatní nesplatitelné částky platil pánovi stálý úrok a konal rozličné služby či roboty dle kupní smlouvy. Ten, kdo lidi přivedl, dostal odměnou dědičný lán svobodný (bez úroků a robot), třetinu z pokut soudních aj. a býval fojtem nebo rychtářem nazýván. Aby se obyvatelstvo spíše do nových osad nalákalo, zbavovány nové osady do jisté lhůty (odtud 214 Lhot v Čechách) všech daní i břemen župních. Po vypršení této lhůty stávali se poddanými a museli svému pánu odváděti daně a vykonávali jisté práce čili roboty. Tato robota měla ovšem svou oprávněnost : jako nájemné z propůjčených pozemků.
Robota lpěla původně na pozemku, s kterýmž přecházela na každého nového držitele. Brzy však vyvíjela se také robota osobní. Pánové počali poddaným zabraňovati ve svobodném stěhování, prohlašujíce nejen půdu, ale i lid za majetek svůj. Smělosti takové dodala jim obzvláště nedbalá vláda Jana Lucemburského (1310-1346).
Památno jest, že základ k pozdější úplné porobě lidu selského založil král Karel IV. (1346 – 1378) , otec vlasti zavedením patricionálních soudů (soudy dědičných vrchností až do roku 1848, kdy pán – vrchnost, byl nejen vlastníkem, nýbrž i politickou a soudní hlavou svých poddaných, pozn.aut.). Dal totiž velmožům právo souditi ve všech případech nad lidem poddaným, přičemž ovšem učiněno opatření, aby lid poddaný cestou apelací čili odvolávání docházel při soudě zemském spravedlnosti v rozepřích se svými pány. Nebo již tehdy upírali mnozí poddanému právo žaloby proti vrchnosti.
Opatření to nevyplynula u Karla ze zlé vůle. Zastihnuv v zemi následkem nedbalé vlády svého otce Jana Lucemburského úplné bezvládí, král chtěl zjednati pořádek, zameziti libovůli a násilnictví a tu chápal se věci podle osvědčených vzorů evropského západu, kde v době té selský lid již dávno byl úplně poroben.
O zlepšení stavu selského postaral se Karel IV. tím, že nařídil, aby každý obyvatel všech původních českých obcí ze starého řádu měl naproti vrchnosti psanou smlouvou přesně stanovené platy a povinnosti. Vrchnosti totiž dle vzoru po způsobu německém založených nových osad dělily také ve vsích starého českého původu půdu- až dosud společnou , na lány po 64 krocích mezi poddané, tak že každý měl pak svůj statek dědičný, ovšem za určité platy a povinnosti. Poddaní při tom podléhali ovšem zvůli pánu, a té zabrániti chtěl Karel IV.
Nejrozhodnějším
krokem k porobě selského lidu bylo usnesení sněmu ze dne 14. března 1487
za slabého krále Vladislava Jagelonského (1471 – 1516), jímž poddanství všeho
lidu rolnického zákonem bylo prohlášeno a utvrzeno. Dne a roku toho učiněn zápis
do desk zemských, jímž lidu selskému úplně odňato právo ku volnému stěhování
z panství na panství. A od té doby se postavení rolníků a vůbec
obdělávatelů pozemků vždy více zhoršovala, až konečně spadli poddaní
v nejkrutší nevolnictví. Domy, ve kterých bydleli , pozemky, které
obdělávali, nebyly jejich, ale náležely vrchnostem. Z pozemků nesměli se
stěhovati. Synové nesměli se učiti řemeslu nebo obchodu, ani jíti na učení
vyšší (studie) – leč svolila k tomu vrchnost – za peníze. Teprve Marie
Terezie (1740 – 1780), aby se lidu aspoň trochu ulehčilo, zmírnila na přímluvu
syna Josefa robotu na polovici roku
Jaké nucené práce byli povinni konati naši předkové v první polovici 19. století (tedy před úplným zrušením roboty), o tom ještě řeč bude.
