Za nejstarších dob byla vlast naše jezerem, čemuž nasvědčují zkamenělá mořská zvířata, která se doposud v zemi nacházejí. Že i naše krajina byla zaplavena vodou, toho nejlepším důkazem jest nález kostry žraloka při kopání tunelu u Třebovice v roce 1845. Po čase odtekla voda do moře směrem nynějšího Labe. Na suché zemi rostly bujné lesy, jaké nyní rostou v teplých krajinách a v těch proháněla se zvěř druhu všelijakého : sloni, tuři a zubři, jeleni, los, vlk, rys i medvěd, kanci a bobři, mimo jiné živočichy. Lesy stářím a bouřemi klesaly, byly zaplaveny pískem a bahnem, ztvrdly a zkameněly v zemi, až utvořilo se z nich uhlí, které se nyní ze země dobývá.

Asi 500 let před naším letopočtem dotknul se nohou naší vlasti – člověk. Z Galie (nynější Francie) přistěhovali se sem Bójové, kteří se živili hlavně pastýřstvím a lovem. Šatili se kůžemi. Byli to ovšem lidé mravů hrubých, mysli neosvícené, nelišíce se asi mnoho od zvířat. Vedli život kočovný. Roku 12 před naším letopočtem byli Bójové z naší vlasti vypuzeni od Markomanů, národu kmene germánského (německého), kteří sem přišli od sevru a zde se usadili. Markomané opustili naši vlast v první polovině 5. století našeho letopočtu, ustupujíce na západ divokým Hunům, kteří z nynějších Uher až k nám na loupežné nájezdy vyjížděli. Vlast naše byla opět neobydlena.