Za Maxmiliána II. (1564 – 1576) a Rudolfa II. (1576 – 1611) rozšířila se v Čechách velice evangelická víra, tak že se k ní hlásila veliká většina všeho obyvatelstva Čech. Za krále Matyáše (1611 – 1619) počali evangelíci stavěti sobě kostely, v čemž jim králem Matyášem, katolíkem, jenž přeložil z Prahy sídlo své do Vídně, bráněno bylo. Tak vzplanula mezi králem a národem pochodeň neblahé války třicetileté. Bojoval tu katolický panující Habsburský rod proti evangelickému národu a národ v boji podlehl. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 vydal Ferdinand II. (1620 – 1637) rozkaz, aby se evangelíci na katolickou víru obrátili, nebo se ze země vystěhovali. Jen málo bylo těch, kdož odhodlali se změnou víry zachovati si vlast i majetek. Proto mnoho tisíc a tisíc slavných a zámožných rodin vystěhovalo se ožebráno do Slezska, Pruska, Saska, Holandska, Anglie a Polska. V době té opustil statek svůj i zdejší zeman. Oko se rosí slzami, čteme-li o bědách a svízelích vystěhovalců.
Utiskovaných a ze země vyhnaných Čechů ujal se Gustav Adolf, evangelický král švédský, jenž vojskem proti Ferdinandu II. roku 1632 zakročil, ale ještě téhož roku v bitvě v Sasku zastřelen byl. Ve válce proti českému králi bylo Švédy pokračováno. Roku 1639 vtrhli pod vůdcem Barterem do Čech a zde až do roku 1648 proti Ferdinandu III. (1637 – 1657) válčili, kteréhož roku byl mezi Švédy a Ferdinandem III. uzavřen mír. Vystěhovalci doufali do poslední chvíle, že při uzavírání míru na ně pamatováno bude a že budou směti návrátiti se do vlasti ku svým statkům. Avšak v očekávání svém trpce se zklamali. Vestfálským mírem bylo znovu stanoveno, že v českých zemích nesmí nikdo býti obyvatelem, kdo není katolíkem.
Švédské vojsko počínalo si v Čechách velmi ukrutně a nelidsky. Mnohým zdálo se, že blíží se již soudný den a že všecko obyvatelstvo musí vyhynouti. Roku 1643 táhl švédský vůdce Torstenson z Moravy přes Čechy do Dánska. Dost možná, že oddíl Švédů táhl Dlouhou Třebovou a zde s vojskem císařským se v boji utkal. V lidu zachovaná pověst na to poukazuje. Švédové pohřbeni prý byli na obecním pozemku číslo parcely 478, kdež na památku postaven dřevěný kříž a pak na louce číslo 10-doplnit číslo, kdež vykopanou z jámy hlínou navezen byl malý pahrbek. Majetník louky Josef Vondra dal v roce 1898 pahrbek onen rozkopati, ano i do hloubky kopati dal, ale žádné památky nenalezl.
Žalostně to vypadalo po válce třicetileté v Čechách a na Moravě. Na tisíc vesnic bylo spáleno a města skoro všecka obrácena ve spáleniště. Obyvatelstvo ze země dílem pro víru, dílem před vojskem uprchlo nebo zahynulo hladem a mečem nepřátelským. Po válce zbylo v Čechách ze 3 miliónu obyvatel sotva 800 000. Lidé rostli beze všeho vyučování, bez náboženství a beze vší správy, proto zesurověli na mravech a stali se tupými ke všemu lepšímu. Opuštěné statky a dvory rozdány nebo za patrný peníz prodány králem cizím šlechticům, kteří uvedli selský lid do hnusného poddanství. Poddanému lidu ukládali vždy větších robot a poplatků, které vrchnostenští úředníci krutě a surově vybírali. Největší pohromu třicetiletou válkou utrpěla česká národnost. Do vyhubené, tří čtvrtin obyvatelstva zbavené země přiváděli vrchnosti na své pozemky do opuštěných vesnic a měst nové osadníky z Němec a tak vlast naše zaplavena Němci.
Ryze česká jména německých obcí : Černovír, Oldřichovice, Dobrouč, Knapovec, Skuhrov, Ostrov, Rybník, Třebovice, Lukava, Třešňovec, Čenkovice atd. zřejmě ukazují, že původní obyvatelstvo bylo české , které během třicetileté války buď se vystěhovalo nebo jinak zahynulo a že tyto obce po válce během 17. století Němci zalidněny byly. Těžce tedy dopadly následky této hrozné války i na zdejší kraj. Co by nám asi vypravovaly naše okolní hory a lesy, kdyby mohly o utrpení našich předků mluvit ?
