Antonín Zápotocký

(19. 12. 1884 - 13. 11. 1957)

Pátý československý prezident Antonín Zápotocký byl do funkce zvolen v poměrně vysokém věku. Bylo mu 69 let. Měl za sebou pobyt v koncentračním táboře a rozhodně se nedá říci, že by se během výkonu svého prezidentského úřadu těšil dobrému zdraví. K prvnímu vážnému zakolísání došlo v roce 1955. 31. srpna toho roku došlo u druhého dělnického prezidenta k náhlé příhodě srdeční. Prakticky přímo z úřadu byl převezen do státního sanatoria, kde bylo zjištěno postižení věnčitých tepen srdečních. Kolaps trval 16 hodin.

Dodržováním lékařských pokynů ze strany pacienta bylo zakrátko docíleno zlepšení zdravotního stavu, přesto se však jednalo o první předzvěst blížícího se konce.

4. listopadu 1957 odletěla československá vládní a stranická delegace na čele s Antonínem Novotným, tehdy prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, na velkolepé oslavy 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, které se konaly, kde jinde – než v Moskvě. Rozloučení s delegací na pražském ruzyňském letišti se účastnil i prezident Zápotocký. Nikdo nemohl tušit, že to bude jeho poslední veřejné vystoupení.

Ještě tentýž den byl prezident Zápotocký odvezen přímo z Pražského hradu do pražského Státního sanatoria. Diagnóza infarkt. I druhý infarkt v pořadí však Zápotocký zvládl. Je zavedena energická léčba, v jejímž důsledku se pacientovi uleví a začíná projevovat i obvyklý zájem o záležitosti veřejné.

V průběhu několika dní se dá konstatovat zlepšení zdravotního stavu, u pacienta není žádných subjektivních obtíží a tyto pozitivní zprávy míří i za československou delegací, která dlí v hlavním městě Sovětského svazu na aranžovaných oslavách VŘSR.

Zápotocký byl všeobecně vnímán jako bodrý lidový politik, starý odborář, který“ svým dělníkům zůstal věren“. Ve skutečnosti to byl muž, s jehož vědomím vyhasínaly v dobách politických procesů stovky lidských životů a tisíce dalších bylo jeho rozhodováním těžce poškozeno. Sám se bál o svůj život. Své manželce dokonce nařídil, aby mu čas od času volala do kanceláře předsedy vlády, což byla funkce, ve které působil v letech 1948 - 1953, respektive v době výše zmiňovaných procesů, aby se ujistila, že je vše na svém místě a že s jejím „Tonikem“ se nestalo to, co se běžně stávalo s jeho souhlasem stovkám jiným.

Že to byl muž bez svědomí je zřejmé i z jeho osobní angažovanosti v procesu se Slánským. Bývalého vysokého komunistického činitele a svého starého známého Rudolfa Slánského úmyslně zdržoval ve své vile na „přátelské večeři“, aby se mezitím mohlo ve Slánského vile připravit jeho zatčení.

Rovněž tak se druhý dělnický prezident nerozpakoval použít sílu proti vzbouřeným dělníkům, kteří v květnu 1953 dali najevo svůj nesouhlas s měnovou reformou, uskutečněnou i přes ujišťování Zápotockého, že naše měna je pevná a k reformě nedojde. Druhý den se obyčejní lidé nestačili divit.

Dá se na něm najít vůbec něco pozitivního? Je mu možné přiznat určitou dávku lidovosti, kterou nenalezneme u jiných představitelů z oné doby. Snad to bylo prožitky z koncentračního tábora, kde patřil k nejstatečnějším vězňům, což připouštějí nejenom komunističtí historici, ale i soudobí. Snad to byl jeho sklon k písmáctví a kultuře všeobecně, kdy se dobře cítil mezi spisovateli a umělci a kulturní podniky často navštěvoval, čímž se dostal do kontrastu se svým předchůdcem, který se v posledních letech svého prezidentského úřadování veřejnosti spíše stranil a únik hledal především v alkoholu. Z tohohle pohledu byl skutečně Zápotocký jiný než jeho předchůdci a v jistém slova smyslu i nástupci. Byl často a rád mezi lidmi a při styku s nimi vždy bezprostřední, ale to je také jediné, co mu lze přiznat snad k dobru.

Ve skutečnosti nedokázal zúročit, že svůj mandát vykonával v období destalinizace. Byť ledy tály pomalu. Zatímco v Moskvě ustávaly procesy a tamní moc hledala cesty, jak se rozejít s kultem osobnosti generalissima Stalina, u nás se mu budovaly megalomanské pomníky a procesy neustaly, ba naopak, jenom z hrdelních trestů se přešlo na „mírnější“ sankce v podobě mnohaletých žalářů pro odsouzené.

Zápotocký má na rukách krev nevinných a obraz lidového „tatíka dělníků s harmonikou“ se rozbil na tisíce kousků pod tíhou důkazů, které prokazují jeho vinu ve všech bodech pomyslné obžaloby, kdy se zcela nepokrytě podílel na utužení krvavé diktatury proletariátu v naší zemi.

Konec jeho pozemské pouti se přihlásil v listopadu 1957. Po přechodném zlepšení, k němuž došlo v pozdních večerních hodinách 12. listopadu, se stav nemocného  13. listopadu ve tři hodiny v noci kriticky zhoršil. Nastalo selhání krevního oběhu , které se již nepodařilo zvládnout.

V pět hodin ráno Antonín Zápotocký zemřel. Psal se 13. listopad 1957.

Do Prahy se narychlo zvláštním letadlem TU 104 navrátila delegace vedená příštím prezidentem republiky, prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který se tak na dalších 11 let stal neomezeným vládcem v Československu. Původně se zamýšlelo, že se Zápotockého nástupcem stane podle dosavadní praxe předseda vlády. Tím byl Viliam Široký, který se na to již připravoval. V Moskvě se však rozhodlo jinak. Našim soudruhům bylo doporučeno, aby došlo ke spojení nejvyšší stranické a státní funkce, že oni k tomuto modelu také brzy přistoupí. A tak trochu překvapivě volba padla na Novotného, který tak zhatil Širokého ambice, jenž to nesl velmi těžce.

Nezbývá než dodat, že v SSSR trvalo dalších 20 let než se funkce generálního tajemníka UV KSSS a předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, což byla funkce formální hlavy státu, spojila v rukách jedné osoby, nám v Československu tak dobře známé-  Leonida Iljiče Brežněva.

Zápotockého ostatky byly zpopelněny ve strašnickém krematoriu a pietně uloženy do památníku na Vítkově, kde již dlely mumifikované pozůstatky Gottwalda a urny ostatních komunistických pohlavárů a který se měl stát jakýmsi pohřebištěm zasloužilých představitelů totalitní moci. Po roce 1990 pak Zápotockého urna spočinula v rodinném hrobě u strašnického krematoria.

Krátce po propuštění z koncentračního tábora (1945).

Jeden z oficiálních portrétů (50. léta 20. století).

Rudolf Slánský (druhý zleva) tleská svým věznitelům a v konečném důsledku i katům Gottwaldovi (uprostřed) a Zápotockému (druhý zprava).

Předseda vlády Zápotocký předkládá prezidentu Gottwaldovi složení vlády (1948).

Zápotocký se často na veřejnosti ukazoval s chotí Marií (1949).

Po celém státě vyrostly tryzny k uctění zesnulého (1957).

Katafalk s rakví v dny státního smutku (1957).

Prezidentská standarta stažená na půl žerdi (1957).