Klement Gottwald

(23. 11. 1896 - 14. 3. 1953)

.

.

.

V hodnocení všech našich dosavadních prezidentů se výše uvedený muž ocitá tradičně na chvostu tabulky. A není se čemu divit. První z tzv. „dělnických prezidentů“ si lepší místo rozhodně nezaslouží. A přitom by to mohl být oslnivý důkaz toho, jak daleko to může dotáhnout truhlář, původem nemanželské dítě zemědělské dělnice. Kdyby nám ovšem s vyslovením toho jména nenaskakovaly jako nepodmíněný reflex stovky umučených a popravených občanů z jeho éry.

.

Klement Gottwald byl nepochybně dobrým stratégem a zdatným politikem, ale svůj osobnostní kapitál věnoval k utvoření režimu, který nelze označit jinak - než jako režim zločinný a nezákonný. Tento článek ovšem nemá aspiraci líčit životopis komunistického pohlavára ani jeho politické aktivity nějak rozvádět, analyzovat a posléze závěry z bádání reprodukovat. Na to jsou jistě aprobované studie. My se zaměříme na poslední okamžiky Klementa Gottwalda na tomto světě, protože i sám Gottwald, ačkoliv to z uctívání jeho kultu nebylo vždy patrno, byl bytostí smrtelnou.

Již v roce 1944 ho při pobytu v Sovětském svazu postihl infarkt, navíc si v mladším věku přivodil syfilis, což před svým okolím úzkostlivě tajil. Později na Pražském hradě unikal před zodpovědností, kterou si nepochybně uvědomoval, tím, že pil. Kdybychom chtěli překročit rámec kultivované diskuze, řekli bychom, že se věnoval nadměrnému požívání alkoholu, což ještě zhoršovalo jeho už tak chatrný zdravotní stav a navodilo celkový rozpad osobnosti.

Březen 1953 je uvozen smrtí „největšího génia všech dob“, jak ho tehdejším politickým reprezentacím států lidově- demokratického bloku představovala sovětská propaganda, J. V. Stalina, mimochodem nejmasovějšího vraha 20. století. Účast na jeho pohřbu byla pro Gottwalda, který se považoval za jeho žáka a věrného stoupence, jasnou záležitostí - o které navzdory svému zdravotnímu stavu odmítl s lékaři diskutovat. Gottwald byl na tom velmi špatně, prakticky od ledna 1953, kdy se účastnil otevření Leninova muzea, se již neobjevoval na veřejnosti. Trpěl výdutí srdeční aorty a i přesto se rozhodl do Moskvy letět. Doprovázel ho jeho zeť, respektive ministr národní obrany - Alexej Čepička.

.

Večer před odletem odvysílal rozhlas projev Klementa Gottwalda, kterým vzdává hold svému učiteli. Pozorný posluchač poznal, že to již není ten Gottwald, kterého byl zvyklý poslouchat léta před tím. Mdlým a unaveným hlasem zde Stalinovo jméno a dílo usazuje „ na věky“ do dějin našich národů. Již v Moskvě mu není dobře, přes protesty československých lékařů se však rozhodne letět i nazpátek. To už aorta nevydrží.

.

Středa 11. března 1953

.

Klement Gottwald přilétá na ruzyňské letiště, kde je vítán A. Zápotockým, V. Širokým a dalšími představiteli tehdejšího režimu. Necítí se dobře, což má bagatelizovat slovy: „rychle tu chřipku ze mě vyžeňte“. Nemáme důkaz, že na smrt nemocný Gottwald toto skutečně řekl. Z Ruzyně odjel na Hrad. Lékaře ovšem k sobě nezavolal.

.

Čtvrtek 12. března 1953

.

Vnučky Klementa Gottwalda navštěvuje pediatr prof. Jaroslav Procházka, kterého při této příležitosti požádá Gottwaldova manželka Marta, aby se podíval i na hlavu státu. Záhy je vydána první zpráva o „onemocnění presidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda“, která veřejnosti sděluje, že Gottwald onemocněl prudkým zánětem plic a pohrudnice. Teplota večer 37,7 st, puls 108 za minutu, krevní tlak 120/80 mm Hg.

O vážném stavu jsou během večera uvědomeni nejvyšší státní a straničtí představitelé.

.

Pátek 13. března 1953

.

16.00

Byla vydána druhá zpráva, která konstatovala zhoršení stavu, což je zaviněno náhlým poklesem krevního tlaku a celkovou oběhovou slabostí.

.

21.00

Druhá zpráva konstatovala, že v důsledku zhoršení zdravotního stavu bylo u lékařů vzbuzeno podezření na vnitřní krvácení. U Gottwalda byla proto provedena zkusmá punkce, při které byla skutečně zjištěna tekutá krev. Došlo k tomu, čeho se lékaři obávali – srdeční aorta praskla.

. 

Sobota 14. března 1953

. 

Bylo rozhodnuto provést odlehčující hrudní punkci a transfuzi krve. I tak však zůstával stav pacienta vážný. Tlak kolísal mezi 100 až 140 za minutu a byl slabý. Dýchání bylo ztíženo, počet dechů od 26 – 42 za minutu. Krevní tlak dosáhl maxima 130 a minima 80, ale po tomto přechodném vzestupu zůstával i nadále slabý.

.

6.00

Klement Gottwald usíná. Po krátkém a klidném spánku však dochází ke krizi.

.

8.15

Dochází k poruše ústředního nervstva a ztrátě vědomí. Oběh krevní i dýchání se udržují jen energickými lékařskými zásahy.

.

9.00 – 11.00

Dýchání a krevní oběh jsou uměle udržovány, stav kolapsu se prohlubuje. Vzrůstá cyanosa a bledost, dýchání vázne, tep nelze nahmatat, krevní tlak nelze změřit. Znovu prokázány poruchy ústředního nervstva.

.

11.00

Přesně v 11 hodin Klement Gottwald zemřel.

.

Byla zjištěna cévní skleróza s význačnými změnami na srdečnici (aortě). Trhlina ve stěně aorty způsobila výron krve do levé poloviny hrudníku a do mezihrudí. Zesilující krvácení vedlo k selhání srdečně cévní soustavy, což bylo příčina smrti.

.

Od smrti nezachránili Gottwalda ani sovětští lékaři, kteří byli účastni lékařského konzilia. Prasknutí aorty nepřispěla, respektive ji nepochybně vyvolala, změna atmosférického tlaku, ke které došlo při zpáteční cestě letadlem, kterým se Gottwald, který v letadle ležel, navracel zpět do vlasti z pohřbu J. V. Stalina.

.

Jedna z posledních fotografií živého Klementa Gottwalda. Pořízena po příletu z Moskvy (11. 3. 1953).

.

Za pár dnů již ležel Klement Gottwald v dubové rakvi ve smutečně vyzdobeném Španělském sále Pražského hradu.

.

Mrtvému byla sejmuta posmrtná maska.

.

Gottwaldův kult měl vyniknout i během monstrózního pohřebního obřadu. Každému mělo být jasné, kdo že to opustil naše řady (19. 3. 1953).

.

Gottwaldův pohřeb měl demonstrovat sílu komunistického režimu (19. 3. 1953).

.

Poslední rozloučení v síni Národního památníku na Vítkově, kde bylo následně uloženo nabalzamované tělo prvního dělnického prezidenta. Uprostřed sedí Marta Gottwaldová, která svého muže brzy následovala.

.

Mumie Klementa Gottwalda. Nabalzamování se však nepovedlo a některé části těla musely být nahrazeny protézami. Nakonec bylo tělo v tichosti zpopelněno. V Národním památníku na Vítkově pak setrvaly ostatky do roku 1990, kdy po společenských změnách byly odstraněny a spočinuly ve společném hrobě na Olšanských hřbitovech.