Rozhovor kronikáře obce Martina Lamplota pro Orlické noviny (31.10. 2005)

Třiadvacetiletý Dlouhotřebovák Martin Lamplot je ve své vesničce, jak Dlouhé Třebové říká, kronikářem. Ve svém věku je nejmladším kronikářem okresu, možná i daleko širšího regionu.

Víš, že jsi nejmladší kronikář v okrese?
"Tak to jsem se dozvěděl teprve nedávno a těší mě to."

Budeš pátrat, jestli také v zemi?
"To ne, pátrat teď musím po jiných záležitostech, než je tato."

Stát se kronikářem byl tvůj nápad? Jak jsi se jím stal?
"Tak částečně. O obecní historii jsem se zajímal již dlouho. Chodil jsem na obecní úřad a pročítal kroniku, kterou máme v obci založenou k roku 1899. Obracel jsem ty zažloutlé stránky a ponořoval se do dějů dávných časů. Rovněž jsem se nikdy nevyhýbal diskuzi s pamětníky a upevňoval si své poznatky o historii naší vesnice. A pak mi starosta nabídl práci obecního kronikáře."

Co tvůj vztah k historii a historii obce konkrétně?
"Já se o historii zajímám již dlouho, řekl bych už od školky. Měl jsem rád, když mi rodiče předčítali z obrázkové knížky Staré pověsti české. Už jako čtyřletý jsem znal proroctví kněžny Libuše a ve školce jsem ho často přednášel ku všeobecnému pobavení. Ve škole jsem dějepis miloval a dva roky jsem ho rovněž studoval na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Postupně jsem se specializoval na novodobé dějiny a představitele našeho státu.

A co se týče obecní historie, k ní chovám respekt, úctu stejně jako k dějinám národním. Je to něco, na co by se nemělo a nesmí zapomínat. Co by se mělo a musí ochraňovat jako poklad, který nám tady zanechali naši předci. Dějiny obce jsou vlastně příběhem. Příběhem obyčejných lidí a jejich životů. A na jejich činy, kladné i záporné, by neměl padnout závoj zapomnění a já se budu snažit ten závoj porozhrnout co nejvíce to půjde."

Znáš svou obec opravdu dobře? Jaký je tvůj vztah k ní?
"Snad nikdo nikdy nemůže tvrdit, že něco zná opravdu dobře. Vždycky se může něco stát, co tohle tvrzení naprosto anuluje. Já znám svoji obec tak, že bych v ní nezabloudil. Znám většinu svých spoluobčanů. Vím, kde je škola, hřbitov... Ale dobře vím, jak je tato otázka postavená. Jsem patriotem. Snad je to tím, že jsem se narodil 21. května, což je den, ze kterého pochází první písemná zmínka o naší obci. No pravda, s obcí stejně starý nejsem, jsem o nějaké to století mladší, ale již v tom lze spatřit jakousi symboliku.

Já mám svoji vesničku opravdu rád a nedokážu si představit život někde jinde. Jako Pražák změkne, když mu před očima vyvstane panorama Pražského hradu, i mě píchne u srdce, když se vracím z dlouhé cesty a z mlhy se vynoří majestátní dominanta naší obce, chrám Páně sv. Prokopa. Jsem šťastný, protože jsem doma. A v tom je obsaženo všechno."

Jaká událost nebo období v historii obce tě nejvíc zaujalo?
"Hm, bojím se, že na tohle nebudu umět odpovědět. Těch momentů a dějů je hodně. Začnuli všelidovou sbírkou na kostel, kdy přispívali občané ze všech sociálních vrstev, nenechali se odradit a svůj sen dovedli do konce. Buduli pokračovat přes hrdinné počínání některých našich spoluobčanů v období druhé světové války, skočímli do středověku a vzpomenu na válečné události doby husitské nebo později války třicetileté, které se bezprostředně dotýkaly naší obce, buduli vzpomínat na feudalismus a marný boj Dlouhotřebováků s poddanstvím, stále nebudu u jasné odpovědi na otázku, která doba mě oslovuje nejvíce."

Jak se své práce chopíš, co bude obnášet, případně co jsi již vykonal?
"Naše kronika není dopisována od roku 1975, kdy se naše obec stala součástí města Ústí nad Orlicí. Mým prvořadým cílem je tedy formou retrospektivních zápisů zmapovat a zachytit pro budoucnost události z těchto let. A pochopitelně vést také soudobé zápisy. V současné době pracuji s materiály, které jsou uloženy na obecním úřadě, poté plánuji návštěvu archivů a v neposlední řadě také návštěvy u starých pamětníků, jejichž svědectví jsou nepostradatelnou součástí práce kronikáře."

Být kronikářem má i své technické záludnosti co tvůj rukopis?
"Ano, tam to je maličko horší, ale k samotným zápisům do pamětní knihy se dostanu, až budu mít všechny zápisy, myslím zejména ty retrospektivní, připraveny, a to bude ještě nějaký čas trvat."

Práce kronikáře není tvoje jediná aktivita v obci a pro obec, jaké jsou ty další?
"Moji blízcí mi říkají, že jestli se něčím někdy uživím, tak tou svojí pusou. Výřečnost mi nechybí, a proto moderuji různé akce. Jsem členem kulturní komise a podílím se na organizaci kulturních aktivit v naší obci. Pořádáme výstavy, organizujeme doprovodný program atp. Ale z čeho mám největší radost, je to, že se chytil můj projekt udílení Výročních cen obce Dlouhá Třebová. Dělám na tom s nejbližšími přáteli a pochopení jsem našel u Obecního úřadu a Tělovýchovné jednoty. Je přeci krásné, když dokážeme ocenit práci druhých a touto formou jim dát najevo, že si je jejich činů hodno vážit. Pro tuto příležitost mj. vytvářím recesní scénky a upravené písničky. Musím říci, že na tom velkou zásluhu mají moji přátelé, kteří mě v tom nenechají samotného a s chutí si ve scénkách zahrají. Rovněž parodovaní vše berou s humorem. Ale ještě jsem toho tolik pro obec neudělal, proti některým jsem žabař. Beru to tak, že jsem na začátku. Uvidíme, co přinese čas."

Projev kronikáře obce Martin Lamplota,pronesený u příležitosti 60. výročí od konce 2. světové války - 8. května 2005

Vážené dámy, Vážení pánové –

Celý svět si dnes připomíná 60. výročí od konce jedné z nejstrašnějších kapitol novodobých dějin - a sice ukončení 2. světové války v Evropě. I my jsme se dnes tady sešli, abychom krátkou vzpomínkou uctili památku těch, kteří se před 60 lety nedožili oněch slavných májových dnů roku devatenáctistého- čtyřicátého-pátého. Ani si dnes nedokážeme představit, jaký to tehdy musel být Máj, kdy se naši občané vraceli zpět do své osvobozené vlasti, do svých domovů, ke svým rodinám, přátelům, ke klidnému životu ve svých domovech. Milióny dalších však takové štěstí nemělo.

Jak vůbec mohlo dojít k tak strašné tragédii, jakou lidstvo do té doby neznalo. Svět byl na počátku 30. let 20. století úplně jiný než je dnes. Byl zmítán hospodářskou krizí, ulice se plnily takřka den ode dne statisícovými zástupy nezaměstnaných ,šířil se hlad a beznaděj. Nebylo na léky a základní životní potřeby.

V sousedním Německu se k tomu navíc přidávalo pošramocené národní sebevědomí z doby I. světové války, kterou rozpoutalo společně s Rakouskem – Uherskem - a za jejíž prohru neslo nyní oprávněné následky. A tehdy to přišlo. Právě v takových poměrech je dán prostor pro vznik totalitních ideologií, byť sebevíce zločinných, ale dá-li naději na práci, na zvýšení sebevědomí národa na kolenou ( byť na úkor ostatních národů), je tato ideologie přijata mezi občanstvem za svou.

To dobře věděl Adolf Hitler - se svou teorií o předurčenosti německého národa vládnout světu a vytvořit impérium, kde mají své místo jen příslušníci germánské rasy. Ostatní národy je nutno vyhladit, případně shromažďovat v koncentračních a sběrných táborech, kde z této hmoty, jak se o lidech ostatních národností Hitler často vyjadřoval – má vzniknout nový prototyp člověka. Současně nabízel Němcům práci a zdecimovanému Německu prospěch a dovedení k nebývalému rozvoji a prosperitě. To mělo za následek, že kolem svého odporného programu shromáždil dostatek přívrženců, takřka celý německý národ a s touto bezmeznou důvěrou se mu povedlo dobýt post říšského kancléře a později i říšského prezidenta. Obě dvě funkce posléze spojí a začne se opájet titulem führer, respektive vůdce. A kola nacistické zločinnosti a perzekuce se roztočila naplno.
První přišlo na řadu Rakousko, které bylo připojeno při tzv. anšlusu a poté bylo na řadě Československo. Jediný ostrůvek demokracie ve střední Evropě. Zatím byly v periférii zájmů německých psů pohraniční oblasti naší republiky, kde žila převážná část německého obyvatelstva. Tisícileté, relativně pokojné soužití těchto dvou národností se změnilo ze dne na den. Úmyslné provokace sudetských Němců vůči Čechům vyvolávaly celkem pochopitelné odpovědi ze strany našich občanů a to mělo vyvolat dojem, že je sudeťákům v naší zemi ubližováno. Hitler bil na poplach a žádal okamžitou nápravu.

Prezident Beneš se naivně domníval, že naše republika je dostatečně ochráněna spojeneckými smlouvami s Francií, Británií a SSSR, navíc existovala smlouva tzv. Malé dohody – tedy pakt Republiky Československé, Rumunska a Jugoslávie. Brzy se však mělo ukázat, jak se hluboce mýlil.
Mobilizovali jsme své jednotky dvakrát, poprvé v květnu 1938 a podruhé v době ohrožení republiky - v září téhož roku. Vojenská jednotka byla i v Dlouhé Třebové. Byla umístěna v prostoru dvora a spolupráce armády s naším občanstvem byla velmi dobrá. Leč dopadlo to všechno jinak. Mohutné opevnění podél hranic a hrdinné odhodlání našich vojáků - bránit naši zem do posledního muže, vešlo v niveč. Byli jsme obětováni, protože světové velmoci uvěřily Hitlerovi, že územní požadavky vůči naší republice jsou jeho posledními požadavky v Evropě.
Mnichov 1938 je od té doby symbolem zrady a sprostého obětování jednoho malého národa.

Později se komunisté budou marně snažit přesvědčit, že SSSR byl na hranicích připraven k pomoci Československu. Dnes víme, jak to s tou pomocí tehdy bylo. Sovětský svaz byl vázán spoj. smlouvou s Francií o jednotném postupu, nešla- li tedy válčit Francie, nešel ani Sovětský svaz. A k dokonání zkázy Hitler nakonec podepíše se Stalinem pakt o neútočení a rozdělení sfér vlivu v Evropě.

O tom, že kvůli smutným českým očím žádná válka nevypukne, byl přesvědčen i prezident Hácha, který byl po brutálním nátlaku donucen podepsat kapitulaci českého národa a jeho přičlenění k Říši coby Protektorát Čechy a Morava.

V naší zemi nastaly zlé časy. Denně se popravovalo, střílelo, Nikdo si nebyl jist svým životem, byly uzavřeny vysoké školy, česká inteligence byla potírána, fašistická moc byla udržována terorem a krví českých lidí.

Snad nejhorším symbolem ukrutenství německých vrahů jsou Lidice, Jevíčko, Ležáky. Lidice byly v pravém slova smyslu masakrem a byly první odplatou za vraždu kata českého národa Heydricha. Celá vesnice byla srovnána se zemí, kluci a mužové od 15 let výše byli voděni k Horákově statku a zde stříleni jako dobytek, ženy odvlečeny do koncentračních táborů, děti nezávisle na svých matkách odvezeny do sběrných táborů. Domů se jich nakonec vrátila pouze hrstka. Jsou to kruté statistiky, ale pravdivé. Jejich smích, dětská živost je symbolicky umrtvena v bronzovém pomníku lidických dětí ve zdejším národním památníku. A je otřesné, že i přes nesporné důkazy, že se na těchto bestialitách podíleli sudetští Němci, naleznou se nyní nátlakové skupiny tzv. landsmanšaftu, kteří požadují návrat zabaveného majetku, zrušení Benešových dekretů, omluvu od českého národa za příkoří, které jim bylo způsobeno. Při těchto výzvách se mi dělá lidsky špatně. Stačí si přeci vzpomenout na jejich úlohu během války a každému českému vlastenci se musí otvírat kudla v kapse.

Ano, jsme pro dialog, žijeme již v jiném, globalizovaném světě, ale na něco by se prostě zapomínat nemělo a nesmí. Jsme my vůbec povolání k tomu - odpouštět jim ? Máme na to vůbec morální právo ? Neměli by jim odpustit milióny obětí - navždy ovšem umlčených ? Ty už jim neodpustí a my to právo nemáme .

Nechť ti, kteří zlehčují výsledek 2. světové války, nechť ti sudeťáci a jiní dojedou třeba do Lidic, nechť pokleknou před pomník mrtvých dětí a teprve tehdy , začnou-li z jejich upřímných slz kvést kol pomníku růže a neživá hmota pomníku začne tepat a zkamenělá ústa dětí vysloví slůvka – odpouštíme Vám, teprve tehdy bude jejich vina odčiněna.
Na závěr mi dovolte ocitovat vzpomínku mého předchůdce v kronikářském křesle pana Rudolfa Rybky, který v roce 1948 věnoval svoji vzpomínku umučeným a zabitým občanům z naší obce :

„Šest let státní a národní poroby, šest let bídy, útisku a ukrutenství – jichž se Němci, odvěcí nepřátelé, utiskovatelé a hubitelé Slovanů – na lidu českém dopouštěli, povždy zůstane hanbou německého národa. Věčně budou žalovat umučené a ubité děti, ženy, muži na jejich bezcitnou krutost - bezpříkladnou v dějinách lidstva všech věků. Nebylo nikoho v národě českém, kdož by netrpěl pod těžkou botou německého utlačovatele. Nikdo si nebyl ani na hodinu jist osobní svobodou. Nikdo si nemohl být jist ani svým životem. Denně se zavíralo, mučilo, střílelo a vraždilo. Denně byli příslušníci národa posíláni na nucené práce, aby procovali k vítězství Němců, na položení definitivní rány k pokoření lidstva, k porobě a vyhlazení valné části Slovanů.

Všechen český lid trpěl nezměrná muka. Nejlepší jeho děti umíraly jen proto, že byly příslušníky našeho národa. Pro svoji zdeptanou vlast, pokořený národ a Slovanstvo trpěli a umírali tátové i chlapci z naší obce. Umírali pro svoje české cítění – bez ohledu na stáří, politickou příslušnost, náboženské vyznání.

Umírali pro plnění své národní povinnosti. Jako všude po vlastech českých i občané naší obce platili svoji krví a svými životy, aby vlast byla v budoucnu opět svobodna a my mohli spokojeně žíti. Aby jich nikdy nebylo zapomenuto , věnuji jim tuto vzpomínku. Aby po všechny doby připomínala naším potomkům, že pro svobodu vlasti a národa, je-li třeba i život položit.

Ač jsme národ, který rychle zapomíná a odpouští, téhle bolesti nám nelze nikdy zapomenout. Nikdy nevymizí nám z paměti černé auto gestapáků, kteří v roce 1940 za krásného zářijového dne sebrali v naší obci Josefa Kováře. Odvezen byl nejdříve do pardubické trestnice a po měsíčním týrání převezli ho do Malé pevnosti Terezín a odtud v roce 1943 ke stannému soudu do Berlína, kde byl 9. 4. 1943 stanným soudem odsouzen k trestu smrti a popraven s Láďou Slezákem a Františkem Kubátem. Vylepené krvavé plakáty v naší obci oznámili, že byli popraveni pro vlastizradu. Se slzami v očích a zaťatými pěstmi odvraceli jsme se od těchto plakátů s vědomím, že němečtí vrazi a lháři budou jednou krutě potrestáni a jejich život se skončí na šibenici.

V červnu 1941 byli zatčeni Isidor Štancl a Alois Pešorna. Trestnice v Pardubicích, Terezíně, Litoměřicích a v trestnicích na německém území by mohly vyprávět o jejich utrpení do jejich smrti v roce 1943. Pěti slovy oznamoval telegram německou řečí, že v květnu zemřel Alois Pešorna a v říjnu Isidor Štancl. Zemřeli, ale nikdo z nás neví, co před tím vytrpěli. Po stovkách je vráželi do plynových komor a tisíce jich zahynulo surovým bitím a hladem.

Dne 13. listopadu 1941 byl zatčen milý přítel Jan Vaňous. Po jednoročním věznění a týrání ve věznicích v Pardubicích, Terezíně a Drážďanech, zemřel 29. 8. 1942 v Bautzenu v Německu. Tak drzí byli ti němečtí vrazi, že ještě požadovali na vdově po zemřelém – 1 800 Kč pohřebních výloh. František Kovář byl gestapem zatčen 30. září 1941 a prošel několika trestnicemi, než byl odvezen na Malou pevnost Terezín, kde byl na samotném sklonku války 18. března 1945 zastřelen.

V době zavraždění německého kata Heydricha byli pro poslouchání cizích rozhlasu zastřeleni Václav Lintál a Vojtěch Kovář. To byly snad nejhroznější doby pro náš národ. Denně jsme četli v novinách, že byli popraveni stannými soudy v Praze a v Brně nejlepší čeští vlastenci. V každé zprávě 40 – 60 lidí. V této době zavedeny též zelené legitimace, ve kterých museli býti zaevidováni všichni obyvatelé příslušného domu. Později byla všude provedena kontrola německou armádou.Nikdy nezapomenu na ten den, kdy dva autobusy německých žoldáků zastavily na hranicích obce a dům od domu hledali zbraně. Běda tomu, kde by bylo něco nalezeno.

Tisíce českých chlapců a dívek bylo zahnáno na práci do Říše a jejich práce měla přispět k vítězství německých barbarů. Mladí lidé odcházeli zdraví a domů přicházeli nemocní, práce neschopní, přicházeli zemřít. Tak se vrátil náš spoluobčan Jan Jiroušek v létě roku 1944 a na podzim měl již pohřeb. Při práci položil svůj mladý život i hoch Antonín Rybka. Mladý chlapec František Morkes, který pracoval jako zedník v Sudetech skonal poté, co se s ním sesulo lešení. Jeho rodiče nechali jej převézt domů a tak alespoň odpočívá v české půdě našeho hřbitova. Jeho smrt oznámil krátký německý telegram.

Mnoho našich chlapců přišlo o život při náletech, kterými se v roce 1944 snažili západní spojenci zničit německá města a tamní průmysl. Z naší obce byli zabiti dva mladí hoši. Rudolf Šmíd, který pracoval u dráhy a o život přišel první v pořadí. Utíkal do krytu, který však byl příliš daleko a tak se schoval pod malý můstek u dráhy, kde doufal, že nálet přečká. Hrozným nárazem bomby mu však byly roztrženy plíce a k dovršení hrůzy navíc prasklo vodovodní potrubí - a tak jeho tělo najdou spoludělníci navíc utopené. Druhý mladý život vyhasl jen o pár dnů později při náletu na město Gizen. Zde zemřel Milouš Kubišta.
Co hrůzy a utrpení musili při těchto náletech prožít , to nejlépe mohou říci jenom ti chlapci, kteří měli to štěstí a na konci války se mohli vrátit domů.

Při výkonu služby přišel o život posunovač František Šmíd. Zavěšoval vozy, upadl a byla mu ujeta noha. Tím vykrvácel a v rychlém sledu nato zemřel. Daleko v cizině, sami, opuštěni, vydechli svoji čistou duši. Krátká vzpomínka na domov a jejich rty sotva stačí zašeptat poslední sbohem mámě v české zemi.

Na Velikonoční pondělí roku 1945 zaútočila spojenecká bombardovací letadla na naše lokomotivy. Při těchto náletech přišel o život železničář Jasanský. Ráno odešel do služby a večer přivezli manželce a dítku jeho chladné tělo.

Jako poslední oběť války byl Slávek Grófů, který byl jako mladý strážmistr při honbě za německými vrazi ve dnech květnové revoluce nešťastnou náhodou zastřelen. Škoda jeho mladého života.

Nezvěstným zůstal Alfík Renčíků, o kterém máme poslední zprávu - datovanou k 15. dubnu 1945, z německého území.
Tito všichni mohli dnes šťastně žíti mezi námi. Surově odvlečeni a zbaveni svých milých a drahých, prožívali strašná muka – než jim smrt byla vykoupením. Jistě jejich poslední myšlenky platily těm, jež měli tolik rádi. Matkám, otcům, ženám , dětem, sourozencům. Jakož i české zemi a národu.

My, kteří jsme tu po nich zůstali, dovedeme vycítit nezměrnou tíhu hoře, bolesti a opuštěnosti v posledních dnech a okamžicích jejich života, a proto nechť tato vzpomínka nedá zahynout památce jejich obětí. Nechť naše trvalá láska, vděk vlasti a národa ovívají jejich nám neznámé a opuštěné rovy doma i v chladné cizině, na něž kladu tuto kytičku vzpomínek.

Tolik vzpomínka pana Rybky.

Když skonal Tomáš Garrigue Masaryk objevil se v jednom z nekrologů, který přinášel svědectví o průběhu pohřebního průvodu - pomyslný dialog mezi mrtvým prezidentem a neznámým vojínem, jehož hrob býval dříve u Staroměstské radnice. Když projížděla rakev s ostatky prezidenta Masaryka kol vojínova hrobu, průvod se zastavil a odehrál se tento rozhovor : Mrtvý prezident tehdy řekl : „To byla veliká věc, že jsme měli své vojáky a dovedeme se bít. Když se ti naši kluci slovanský dali dohromady a vytvořili jednotku – to už jsem věděl, že máme vyhráno.“ Vojín mu nato odvětil : „ Hlásím, bratře prezidente, že tady je taky jeden z té jednotky, jaký je Váš poslední rozkaz, bratře prezidente ?“ – „Nu jaký, jaký rozkaz“- řekl-by starý pán. „Vyřid jim, že opravdu máme vyhráno. Byl jsem se právě podívat na náš lid, bráško, na Čechy a říkám si - mnoho se už ten lid naučil: my dva už se nemusíme bát, že svou svobodu neudrží. Viděl jsem , že si váží demokracie a umí se sám ovládat …."

Nechť platnost těchto slov trvá co nejdéle- děkuji Vám za pozornost dámy a pánové.