Krev jedné z obětí na československé vlajce - smutná předzvěst konce demokratizačních snah a důkaz o hrdinství občanské společnosti. Nezapomínejme, že demokracie není samozřejmostí. Jak říkal T. G. Masaryk: "Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii."

Vojska Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 v rozporu s mezinárodním právem vtrhla na československé státní území a vojensky jej obsadila. Následoval "dočasný" pobyt okupačních vojsk, která odtáhnou teprve na počátku 90. let minulého století. Plamínek svobody, naděje - zažehnutý pod příkrovem Pražského jara - udusila holínka sovětského okupanta. Prý šlo o internacionální pomoc. Ve skutečnosti se jednalo o sprostou okupaci. Knot jarní svíce zalila normalizace, která byla smutným epilogem za ideou života ve svobodné zemi.

Nezapomínejme na události, které se staly před padesáti lety. Pro člověka úctyhodný časový úsek, pro dějiny však nicotný mžik. Nezapomínejme na Ty, pro něž svoboda a demokracie nebyly, nejsou a věřím - že nebudou - prázdnými pojmy. Nezapomínejme na chyby, které se odehrály v minulosti. 

„Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše."