Jdi na obsah Jdi na menu

Duchovní otec největšího sněhuláka odešel

Obrazek

Ve věku 53 let zemřel Jan Jána. Tato skličující zpráva se rychle roznesla regionem, aby se donesla k nespočetnému zástupu přátel a známých této jedinečné a všestranné osobnosti, jež možná mnohé zarmoutila vůbec poprvé za dobu jejich vzájemného přátelství.  Ten, který vždy kolem sebe rozdával jenom radost a nezdolný optimismus - odešel.

Statečně se dokázal potýkat s těžkou nemocí a do poslední chvíle se věnoval své živnosti a spřádání plánů na nové rekordy, jimiž byl proslulý. Nikdy si neosvojoval osobní vlastnictví toho či onoho počinu, věděl dobře, že je kolem myšlenky, byť by byla sebelepší  - nejdříve potřeba nashromáždit nadšence, kteří do toho s ním půjdou a věnují tomu svůj um, schopnosti a veškerý volný čas. A to není vždy jednoduché, zvlášť ne - v dnešní době. Ale on to dokázal. Dokázal v lidech podnítit motivaci a společně s nimi, ruku v ruce - učinit počiny, které nejednou obdivovali lidé z celé republiky. A on?   Stál skromně v pozadí, když se sklízely vavříny, ale nebylo mu to nic platné- protože každý věděl, kdo je autorem myšlenky a kdo to má na triku.

Největší sněhulák dávno roztál, ale vzpomínka na Honzu Jánu neodejde s ročním obdobím, zůstane v srdcích těch, kteří jej znali a kteří se teď sklánějí před tím, co on a jeho „věrní“ dokázali. K sněhulákovi přibyla největší píšťalka, největší svíčka...  Lidé by s ním šli do všeho, měli ho rádi a on měl rád lidi.

Živel, který byl věčně mladý. Měl jsem tu čest s ním několikrát hovořit, naposled letos v létě při jedné z hudebních produkcí v Dlouhé Třebové. Uměl mluvit s každým, uměl oslovit lidi napříč generacemi. Pevný stisk a upřený pohled do očí, znak upřímnosti, kterážto mu nebyla cizí. A přitom skromný, lidský. Vyprávěl mi, co připravuje za rekord a dával rady do života, které okořenil svými průpovídkami a nenapodobitelným smyslem pro humor. Mluvil hezky o kamarádech z Dlouhé Třebové a každá věta mi teď vyskakuje na mysl, jako moudro, i když by mě nadal, že tady píšu takovéhle slohy, stejně jako mě nadal v roce 2005, když přebíral v rámci Výročních cen obce Dlouhá Třebová zvláštní cenu, že tohle vědět, tak tam nepřišel, i když tušil, že na něho něco šijeme. Zlobil se však naoko, uvnitř se smál, a když sklízel ovace od zaplněné tělocvičny, byly na něm i patrny stopy dojetí.

Na úsměv Honzy Jány nelze zapomenout, stejně jako na něho celého. To byl člověk v pravém slova smyslu. Čest jeho památce.

Obrazek

Svým přátelům a kamarádům bude nesporně chybět a nejenom jim.