Tenkrát zakoušela naše vlast i národ očistcových muk a hrůz pekelných zároveň. Zvláště neblaze prosluli suroví švédští žoldnéři, kteří bez potřeby a bez příčiny ničili majetek i životy nevinných lidí. Lidé ze strachu před Švédy utíkali a skrývali se, kde jen mohli.

Jeden oddíl sveřepých Švédů přitáhl také do Dlouhé Třebové. Sedlák ze statku (čp. 98) se zapomněl, v nejvyšší čas vylezl na vysoký jasan u svého stavení a skryl se v jeho husté koruně. Pánovo počínání pozoroval jeho věrný pes Vořech. Usadil se pod jasanem a hleděl upřeně vzhůru. Když sedlák neslézal, začal na strom štěkat.

„Co ten pes na tom stromě pořád má, že na něj pořád hledí a tolik štěká?“ zvídali Švédové a dívali se do koruny stromu. Běda! Spatřili tam sedláka. „Hned slez dolů, nebo tě zastřelíme!“ hrozili žoldnéři. Sedlák raději slezl po dobrém a sháněl jim vše, čeho si nezvaní hosté žádali.

V ústním podání se nám zachoval ještě jeden konec této pověsti. Mezi místním lidem se tradovalo z generace na generaci, že sedlák odmítl slézt z koruny stromu. Když byl nakonec donucen opustit svůj úkryt v koruně stromu, odmítl prozradit, kam místní obyvatelé ukryli obilí a další věci. Švédy byl pak zabit a na místě jeho skonu vděční dlouhotřebováci vystavěli památníček.